Stěhování blogu!

3. prosince 2008 v 9:24 | Kira-chan |  Jiné
Ahojky, tak jsem ten problém s mailem vyřešila, ale stejně mi tady na tomhle blogu blbne heslo, takže pořád platí, že mám odteď novej blog na adrese www.kira-chan.blog.cz!!! Takže to je prozatím vše, papa. ^.^

 

VI.

30. listopadu 2008 v 20:40 | Kira-chan |  Strážci vesnice
Tak tady máte tu další část když tak hezky prosíte ^.^ abyste si nemysleli tak jsem nemocná, proto jsem měla celkem čas něco připsat, ale není moc dlouhá. Stejně doufám že si ji užijete a tentokrát bych je její patronkou Wierka a prozatím zase ruším soutěž a komu věnuju next part si vyberu sama jako překvápko ;) užijte si to zlatíčka moje...

Večer se zdá blonďákovy příšerná noční můra. Stále znovu a znovu prožívá těch pár vzpomínek z Naokiho dětství. Probudí se trhnutím na posteli a s vytřeštěným pohledem hledí do tmy. Chvíli mu trvá než zklidní poplašený tlukot vlastního srdce. S myšlenkou na Naokiho hned vstane a přejde k němu do pokoje. Opatrně za sebou zavře a otočí se k chlapcově posteli. Polekaně zalapá po dechu při pohledu na Naokiho ztuhlé tělo. Rychle k němu přiskočí a stiskem chlapcovy ruky se pokusí uklidnit jeho zrychlený dech. Naoki se zděšeně dívá kamsi před sebe. Evidentně není zcela při vědomí. Jeho tělo se třese jako osika a zdá se jakoby nemohl dýchat.

"Naoki… prober se…" promluví na něj blonďák úzkostlivým tichým hlasem. Položí přitom ruku na chlapcovo hořící čelo, ze kterého už dávno spadl obklad někam do peřin. Chlapec vykřikne a s hrůzou v očích mu skočí kolem krku. Stisk povolí stejně rychle jako přišel a Naokiho hubená postavička na něm zůstane bezvládně viset jako hadrová panenka. Hideaki ho k sobě krátce přitiskne, ale vzhledem k chlapcově bezvládnosti ho hned položí zpět do peřin. Téměř ve stejnou chvíli nakoukne do pokoje Tamiko. Vypadá to, že Hisao spí dneska tvrdě.

Děvče přistoupí až k nim a beze slova začne chlapci omotávat studené zábaly kolem rukou nohou a na čelo.

"Pokud horečka do dvou dnů neklesne, zemře." Hlesne dívka jen co dokončí svou práci.

"Cože? To… to není možné." Opáčí zaskočeně Hideaki. To přece nejde, aby zemřel. Vždyť toho tolik vydržel… nedokáže si představit, že by ho dostala horečka…

"Vím co si asi myslíš, ale jeho tělo je po tom všem značně zničené. Přežil všechny ty roky v cele, všechno mučení a týrání a potom ten tvrdý trénink a myslíš, že se to obešlo jen tak? Pravdou je, že jeho tělesná schránka je křehčí než se zdá. Veškeré své útoky zakládá na rychlosti, pružnosti a ohebnosti, ne na síle. Pokud dojde na přímou sílu má většinou celkem problém. Rychle ztratí vědomí, aniž by protivník musel vynaložit moc síly do úderu a jeho tělo je dost náchylné k nemocím a čím víc se zatěžuje tím horší to je. Dnes by ho tahle horečka mohla klidně zabít."

Hideaki na ni zůstane zírat s otevřenou pusou. Nemůže uvěřit ničemu z toho co zrovna vyslechl, ačkoli není pochyb, že Tamiko by mu nelhala.

"To… není žádné léčebné kouzlo? Nebo prášky? Cokoli?"

"Kouzlo tohoto typu by mu mohlo ublížit a prášky jeho tělo nepřijme, to už jsme zkoušeli." Posmutní Tamiko a skloní se k chlapci pod sebou, aby ho zlehka políbila na špičku nosu. "Dobrou noc." Zašeptá a znovu se napřímí. "Zůstaň tu s ním. Kdyby se něco dělo, hned mě zavolej." Usměje se na něj povzbudivě a s přáním dobré noci i jemu věnuje pusu na špičku nosu a odejde. Hideaki krátce zamrká překvapením a než stačí odpovědět, dveře už se zaklapnou. Přistaví si tedy pohodlné křeslo hned vedle postele a chytne chlapce za ruku. Zatímco se nevědomky nechává unášet pohledem na černovláskův bledý obličej, hladí palcem jemný hřbet chlapcovi dlaně. Copak vážně můžou jen čekat až umře? Ne, to si nedovede představit.

Utíká zrovna nějakou ulicí ruku v ruce s Naokim. Chlapec ho táhne za sebou a přitom mu připadá, jako by se snažil z jeho ruky vyprostit. Zastaví se za rohem ulice aniž by věděl před kým to vlastně utíkají. V ruce cítí podivné škubání právě v místech, kde se za ni drží s Naokim. Černovlásek před ním se dívá kamsi dopředu ulicí, když najednou zaslechne decentní odkašlání, jakoby odněkud odjinud, naprosto se sem nehodící. Pomalu si začne uvědomovat, že je to jen sen, ale cukání v dlani a odkašlávající si hlas jsou skutečné.

Ještě napůl ve snách otevře oči, aby se tak setkal s podrážděným černým pohledem.

"No to je dost." Zasyčí chlapec a pohledem zabrousí k jejich spleteným rukám. Musel ho takhle držet celou noc. Hideaki následuje jeho pohled, ale nějak mu nedojde, že by ho měl pustit. Vlastně si není jistý, jestli se mu nezdá i tohle. Černovlásek se s úpěnlivým zavrčením znovu pokusí sundat jeho ruku ze své, ale marně.

"Pusť! Už ji skoro necítím!" vyjede na něj naštvaně a druhou rukou se pokusí stisk uvolnit. Hideaki na něj pár vteřin nepřítomně hledí, než se dostatečně probere, aby mu došlo co se děje.

"jej… promiň." Hlesne v rozpacích a hned jeho ruku pustí. Naoki s ní začne horečně mávat ve vzduchu ve snaze ji znovu prokrvit.

"Pitomče." Zavrčí jeho směrem a plácne sebou zpátky do peřin.

"Promiň… bolí to moc?" skousne si Hideaki nervózně ret. Naoki mírně našpulí rty v povýšeném gestu a zadívá se od něj opačným směrem k oknu. Hideaki mlčí, ale kupodivu mu atmosféra nepřijde tak hrozná, jak čekal.

"ehm… jak, ti je?" vysouká ze sebe otázku a černovláskův obličej najednou vypadá unaveněji než před chvílí.

"Fajn." Hlesne chlapec aniž by se na něj podíval. Jasná lež. Hideaki si vzpomene na to, co včera říkala Tamiko a natáhne ruku k chlapcovu čelu. Ten na něj překvapeně vytřeští oči a s nanejvýš zaskočeným výrazem sleduje každý jeho pohyb, jako by koukal na zázrak.

"Chvíli počkej, hned ti donesu obklad." Řekne Hideaki jen co se zlehka dotkne hořícího čela. Ani to nemusel dělat, chlapcovy tváře hoří už pohledu, ale kolikrát ještě bude mít příležitost se ho dotknout? Ignoruje černovláskův rozmrzelý výraz a dojde pro studenou látku. Už od pohledu se to Naokimu vůbec nelíbí, což dosvědčuje právě naoko uražený výraz… a za co? Kdo ví, asi že se stará…

Chvíli je mezi nimi ticho. Naoki leží se zavřenýma očima, ale nespí. Hideaki sleduje výhled z okna a přemýšlí jak zlepšit Naokiho názor na jeho osobu. Chlapec si zlehka odkašle, aby na sebe upoutal blonďákovu pozornost.

"Proč jsi mě pořád sledoval?" zeptá se tiše a probodne ho očima temnýma jako bezedná propast na jejímž konci čeká jen smrt.

"Já… doufal jsem, že se třeba něco přiučím." Vymýšlí si rychle napůl pravdu a doufá, že to postačí. Přesto ho ty oči nenechají na pokoji a dál ho spalují svou nekonečnou děsivou hloubkou.

"Proč se na mě vždycky takhle díváš?" zazní další otázka trochu unaveným hlasem a chlapcův pohled se stočí k tmavě modré přikrývce.

"Dívám? Jak to myslíš?" předstírá Hideaki, že to nechápe. Jak se na něj asi dívá? Jak jinak, než zamilovaně… ale to mu může jen těžko říct do očí.

"Ten tvůj pohled… nerozumím mu." Stáhne černovlásek obočí v náporu myšlenek. Hideakimu se rozechvěje srdce jako chmýří ve větru. Slyší jeho tlukot až v hlavě.

"Co je?" změří si ho černovlásek zkoumavým pohledem. "Dýcháš rychleji, děje se něco?"

"Ne, nic. Jen mi nějak není dobře. Asi si skočím pro něco k snídani. Chceš taky?" pokusí se téma stočit jinam. Chlapec z něj nespustí rentgenový pohled, ale přikývne čímž mu dá možnost okamžitého úniku.


V.

29. listopadu 2008 v 15:40 | Kira-chan |  Strážci vesnice
Takže jaj jsem už slíbila je tahle část věnovaná Rapidez , bylas první takže gratuluji k této extra dlouhé části a přeji (samozřejmě všem) příjemné počteníčko... a mohla bych možná prozradit pár věcí že? No... tak třeba... dozvíte se něco novýho o Naokim ;)) a víc už ani slovo, ať se tady neprokecnu ke všemu...


Hideaki si všimne jejich velitele jak vchází do vily, ale než ho stačí aspoň pozdravit, zmizí na schodech do vrchního patra. Ani si ho nevšiml. Ten pocit odstrčenosti ho začíná dost štvát. Zaslechne klapnout dveře v horním patře a rozhodne se jít za nimi. Taky chce vědět, jak na tom Naoki je. Snad se mu nic nestalo.
Zastaví přede dveřmi černovláskova pokoje, jsou nedovřené a je dobře slyšet každé slovo. Naokiho hlas je lehký jako sněhové vločky ve větru, bohužel i stejně chladný. Nejdřív mluví i Taikiho smrti.
"Ty jsi věděl, že je tam ten démon. Nešel jsi mu na pomoc a nechal ho tam zemřít, je to tak?" zaslechne jasně hlas Hisaa. Je to možné? Vážně ho Naoki nechal zemřít? Proč?
"Přesně." Ozve se černovlásek tiše.
"Tak proč?" zeptá se pevně jejich velitel, čímž položí nahlas i Hideakiho otázku.
"Protože byl k ničemu. Jen nás brzdil…" odmlčí se ten dokonalý hlas. "…a ty to víš taky. Pokud byl tak silný, pak by měl toho démona zvládnout ne?"
Hideakimu přeběhne mráz po zádech. Přistupoval k Taiki stejně jako k němu. Znamená to, že ho taky nechá zemřít, jen aby nebrzdil tým? Uvnitř se rozechvěje, ale ne strachem, spíše zoufalstvím nad významem těch slov.
"Nechal jsem ho zemřít, jen abychom dostali do týmu, někoho lepšího. Kdybych věděl, že to bude tenhle budižkničemu tak bych ho tam nenechal." Ozve se další věta zabodávající se mu do hrudi jako nejostřejší čepel.
"Ani ho neznáš."
"Znám ho dost dobře."
"Nepovídej." Zazní sarkasticky velitelův hlas.
"Pořád mě sledoval. Vždycky se za mnou plížil, jako nějakej můj ocásek a visel na mě pohledem dokud jsem mu neutekl. Kdykoli mohl snažil se být mi co nejblíž. A jak se na mě pořád díval. Zvlášť když si myslel, že to nevidím." Začne se škodolibě smát. "Nemohl jsem si toho nevšimnout. Takže mi nezbylo, než si ho pohlídat. Jinými slovy, moc dobře vím v čem je dobrý a v čem ne. A pokud to chceš vědět, není pořádně dobrý v ničem."
To už je na Hideakiho trochu moc. Jen stěží se udrží na nohách. Všechno co řekl bylo strašné ale tohle… tohle bylo ještě milionkrát horší. Cítí to hluboké zoufalství rozlévající se mu po těle jako smrtelný jed. S každým dalším slovem se mu hůř dýchá. Skoro už ani nevnímá co si ještě ti dva říkají, když se dveře otevřou a někdo ho povalí na zem. V nynějším stavu to není nic těžkého. Vzhlédne stále ještě roztřeseně k postavě nad sebou. Nedokáže zklidnit svůj výraz na neutrální.
Sakra. Promiň." Omluví se Hideaki myšlenkami evidentně ještě v pokoji. "Hideaki?" zarazí se a natáhne k chlapci ruku. Blonďák ji uchopí spíš z reflexu, než záměrně a nechá se tak vytáhnout na nohy. Chvíli na sebe hledí v nastalé trapné chvíli napjatého ticha. Blonďák se náhle rozhodne, že bude lepší už jít. Otočí se tedy k odchodu se sklopenou hlavou a nepřítomným výrazem, ale Hisao ho chytne za loket a otočí ho zpátky k sobě.
"Slyšel jsi všechno viď?"
Hideaki se donutí vzhlédnout mu do obličeje. Nějak nemá sílu mluvit, tak jen přikývne.
"Pojď se mnou." Povzdechne si velitel a s rukou kolem blonďákových ramen ho odtáhne k sobě do pokoje. Hideaki si poslušně sedne na křeslo, kam ho hnědovlasý mladík shodí a myšlenkami stále trochu mimo se zahledí na podlahu.
"Já si rozhodně nemyslím, že má Naoki pravdu, když říká, že jsi k ničemu. Právě naopak. Opravdu jsem moc rád, že do našeho týmu vybrali právě tebe. Pravda, nejsem si jistý jak dlouho vydržíš naše tréninkové tempo, ale máš mojí sto procentní důvěru."
"Počkat… říkáš, že si nejsi jistý, ale přitom mám tvojí důvěru?" nechápe Hideaki.
"Máš moji plnou důvěru, že mi dokážeš, že se bojím zbytečně. Opravdu v tebe věřím." Dívá se mu Hisao přímo do očí. Zřejmě mu neuniklo, jak ho tímhle prohlášením zaskočil. "A nejen to, věřím, že dokážeš vyvrátit i Naokiho špatné mínění."
"To… si nejsem jistý." Sklopí blonďák oči zpět k podlaze.
"Já ano." Prohlásí velitel pevně a krátce se odmlčí. "Je pravda co Naoki říkal o vás dvou na cvičišti? Že jsi ho stále sledoval, snažil se mu být pořád nablízku a tak?"
Hideakimu přeběhne mráz po zádech. Při vzpomínce na všechny ty chvíle strávené schovaný v černovláskově blízkosti, jak se na něj zbožně díval v domnění, že ho nevidí… nejradši by se teď propadl za každou z těchto kdysi nenahraditelných chvil. Později si musel vystačit jen s pouhou fotkou…
"Hideaki?"
"Jo, je to pravda." Hlesne chlapec a pousměje se při těch vzpomínkách. Hlavně nad svou hloupostí. Vždycky když černovlásek začal utíkat někam pryč, myslel si, že se jen trénuje v rychlosti a on zatím zdrhal před ním. Chce se mu brečet a smát se zároveň, ale kvůli velitelově přítomnosti nemůže ani jedno.
"Proč?" zeptá se Hisao zmateně.
"Protože…" odmlčí se blonďák a pak se rozhodne přiznat plnou pravdu. Teď už je mu beztak nějak všechno jedno. "…protože ho miluju." Usměje se a velitel sebou zaskočeně trhne.
"M-miluješ? Naokiho? Proč zrovna jeho?" vytřeští na něj smaragdově zelené oči v upřímné hrůze.
"Nevím. Prostě proto." Pokrčí Hideaki rameny a následuje krátká chvíle ticha při níž oba dva visí pohledem na dívce stojící ve dveřích.
"Hisao, co tě tak překvapuje lásko? Já si toho všimla už dávno." Usměje se děvče a skočí veliteli do klína. Ten něco zamručí a vymění si s ní pohled, kterému Hideaki moc neporozumí.
"Takže tě asi zajímá co se dělo předtím, než sem Naokiho přivedl ten neznámí muž…" odtuší Hisao a blonďák mu věnuje nedočkavý pohled.
"Já mu to ukážu." Řekne Tamiko a přistoupí až k němu. "Jsou to jen ústřižky vzpomínek, navíc někoho jiného, takže možná nebudou úplně jasné, ale měl bys to pocítit dost dobře." S těmito slovy mu položí ruku na čelo a zavře oči v soustředění nad chystajícím se kouzlem. Takhle jim to ukazoval? Nechal je si to prožít?
Jeho mysl se začne propadat do stále větší temnoty až se jeho vědomí úplně vypaří.
Otevře oči do tmy zahalující celý prostor kolem něj. Leží na studené provlhlé zemi v kamenné cele. Je to stejné jako každý den. Ještě nikdy neviděl svět venku. Od mala je zavřený tady v té malinké díře vytesané do skály. Proč? Kde jsou jeho rodiče? Copak nikoho nemá? Co provedl, že musí být tady? Proč vůbec žije? Proč ho nechávají na živu? K čemu to je? Jeho existence nemá žádný význam… nikdy ho neměla…
Zadívá se před sebe na tlusté mříže zaklíněné do skály. Mezera mezi nimi je jen tak úzká, aby jí mohl protáhnout na kost vyhublou ručku. Ví to, i když se o to nepokusí. Místo toho zůstane ležet nepohnutě na zemi. Do cely proniká jen vzdálené světlo louče na zdi. Je tak chladno… zase. Cítí jak je každým dnem jeho tělo slabší, je mu jen hůř. V duchu nepřemýšlí nad ničím jiným, než kdy už tohle skončí. Nesnaží se odtud utéct. K ničemu. Jeho život je bezcenný ať už tady, nebo někde jinde. Jak už mu stačili dávno připomenout. Nikdo ho k sobě nevezme, nikomu na něm nezáleží, každý kdo ho potká se mu bude přinejmenším zdálky vyhýbat. Přesto musí žít… proč? Možná proto, aby trpěl… je to snad smysl jeho bytí? A čím si ho zasloužil? V puse má sucho a při každém nadechnutí jako by mu v krku projelo struhadlo. I kdyby mu milostivě donesli aspoň tu trošku šedavé kaše, nedokázal by ji kvůli bolesti polknout.
Na chodbě zaslechne kroky. Polije ho čistá hrůza z toho co teď přijde. Pokusí se zvednout aspoň do sedu, nějak se odplazit co nejdál, i když ani to nemůže nic zmírnit. Přesto to zkusí, ale nejde to. Na rukou i na nohou má kolem zápěstí a kotníků tlustá pouta. Jsou na něj příliš těžká… už tak je obtížné vůbec pohnout zmrzlými prsty, nadzvednou ruku je nemožné. Donutí se aspoň pohnout hlavou, aby viděl na přicházejícího hlídače. Má na sobě huňatý kožich a vysoké pevné boty. Tomu asi není taková zima, i když… nemá si na co stěžovat, beztak už své promrzlé tělo ani necítí. Sám nemá žádné boty, jen dlouhou špinavou košili a kalhoty. Naštěstí obojí aspoň s dlouhým rukávem a nohavicemi. Přesto, že tenká nehřející látka nikdy nemohla stačit proti zdejšímu chladu, síla přesvědčení, že když pokrývá celé tělo, pak hřeje, ho donutila aspoň si myslet, že je to pravda.
Upře nepřítomný pohled k muži před mřížemi. Pokusí se zavrtět hlavou s malinkou nadějí, že ho přesvědčí, aby to nedělal, ale nedokáže učinit ani tak jednoduchý pohyb. Hlídač mezitím zavře oči v hlubokém soustředění a chlapcova mysl se na okamžik zatemní. Cítí jak ta pouta sama od sebe zvedají jeho tělo do vzduchu. Pak však náhle všechno zmizí. Celým tělem mu projede křeč jako zásah bleskem, netuší jak to trvá dlouho. Hází sebou bezmocně uprostřed ničeho vznášející se v neznámé temnotě, jako by oslepnul. Slyší něčí hlas strašně křičet, ale nedokáže ho rozeznat, teprve až po nekonečné chvíli křeč začne slábnout a on zůstane viset jen s neovladatelným třasem si uvědomí, že ten hlas znovu patřil jen jemu. Jeho tělu však není dovoleno si vydechnout ani na vteřinu. Jen co křeč trochu povolí ozve se jiná bolest, bodavá a děsivá. Ví co přijde teď. V záchvatu paniky začne křičet a svíjet sebou ještě víc než doposud. Ještě pár bodavých chvil a žíly po celém těle mu popraskají…
Znovu se probere ležící na chladné zemi v temné cele. Zhluboka dýchá i přes strašnou řezavou bolest, kterou mu to způsobuje. Oči má vytřeštěné před sebe v němém zděšení a hrůze. Je konec… má to za sebou. Ví to ale jeho tělo stejně nechce tuto informaci přijmout a uklidnit se. Hlídačovy kroky se začnou vzdalovat. Ve chvíli, kdy už mužova aura téměř nejde pocítit se roztřese po celém těle a uvědomí si, že pláče, ačkoli si nevzpomíná jak dlouho. Netrvá to dlouho a jeho mysl znovu upadne do temnoty, ale trochu jinak, než kdyby omdlel.

Hideaki na chvíli získá své vlastní vědomí, avšak téměř okamžitě se přesune do další ze vzpomínek, zřejmě pozdějších…
Je napůl v bezvědomí, v neustávajícím třasu leží na zemi stejně jako vždycky. Před sebou má misku s šedou tekutinou a dřevěnou lžící. Dost daleko, aby na ni nemohl dosáhnout. Beztak by ji nedokázal polknout. Černé myšlenky jen prohlubují temnotu okolo… v duchu prosí, jako už nesčetněkrát, aby někdo ukončil jeho bezcenný život. Už nemá sílu… je zima. Třeba tu umrzne… s tou myšlenkou zavře oči a nechá se znovu unášet překrásnou představou vlastní bezbolestné smrti. Vlastně… klidně i bolestnou, jen ať už je konec.
Ozvou se kroky. Je tak zesláblý, že už nemá energii ani na strach, ačkoli jeho tělo se podvědomě roztřese ještě víc než doposud. Ale tyhle kroky zní jinak. Jsou lehčí a tiché. Kdyby jen dokázal pohnout hlavou… podívat se kdo to je? Někdo nový? Má snad ještě strašnější metody mučení, než ten předešlý? Přesto ho nezabije. Ví to. Neví proč, ale někdo rozhodl, že bude žít a to právě takto.
"hej…chlapče." Zazní neznámí mužský hlas té osoby co přišla. Má jinou auru, opravdu je to někdo nový. Ale proč na něj mluví?
"Tak slyšíš mě?" promluví znovu tlumeným hlasem a podle zvuku šustění hábitu si zřejmě klekne k mřížím. "Chci vědět jestli jsi to opravdu přežil… takže pokud žiješ, nařizuji ti mluvit."
"…jo…" hlesne chlapec ve strachu, že jinak přijde ještě strašnější bolest než doposud. Je mu však jasné, že víc toho nezmůže, pokud bude chtít ještě něco říct… už to nedokáže.
"Nemožné…" hlesne ten muž a vstane. Chlapec zavře oči a připraví se v duchu na nejhorší. Vzduchem zasviští meč a ozve se řinkot padajících mříží. Muž vstoupí do cely a klekne si vedle třesoucího se chlapce. "Vlastní rodiče tě sem nechali zavřít, mučit a nezabýt… týrají tě tu už tolik let a ty přesto ještě žiješ. Neuvěřitelné. Kolik, že ti to je? Teď to bude sedm, že?" promluví k němu ten neznámí muž a v chlapci zamrazí. Jeho vlastní rodiče? To oni mu tohle způsobili? Ne… to přece… to nemůže být pravda… proč?!
"Ty už nemáš nic a nikoho že? Co kdybych… ti řekl, že o tebe mám zájem." Řekne neznámí muž v dlouhém tmavém hábitu až na zem a chlapec mu překvapeně vzhlédne do očí.
Najednou zavládne tma, ale ne z mžitek nebo z konce vzpomínky, ale tady se Naoki pokusil tuhle část vzpomínky smazat, aby ji neviděli, což se taky povedlo. Nezná pokračování toho rozhovoru, poslední věc kterou smí vědět je cesta pryč. Chlapec bezvládně visí v náručí černovlasého muže a společně utíkají nocí po nějaké lesní cestě. Uchvácení z venkovní krajiny, noční oblohy, stromů a z každé věci okolo se snad ani nedá popsat. Navíc, muž zabalil jeho tělo do měkké teplé látky. Poprvé za celou dobu pocítí na tváři úsměv. Jeho otázka byla zodpovězena. Našel smysl své existence a nikdy se ho nepustí. S touto poslední myšlenkou se lehce přitiskne k mužově hrudi a ve stejném okamžiku všechno zmizí a Hideakiho vědomí se navrátí zpátky na své místo.
Blonďák omráčeně otevře oči do pokoje.
"Zkoušela jsem z něj vytáhnout víc, ale dál mi už nic neukázal a i tak jednu část zakryl." Postěžuje si Tamiko a hlasitě vydechne vyčerpáním. "Hideaki?" zazní vedle něj její hlas naplněný obavami.
"Nech ho. My jsme na tom byly stejně." Ozve se Hisao a děvče jde za ním stulit se mu do náručí. Hideaki není schopen pohybu. To co teď právě prožil byl jen ústřižek té příšerné hrůzy kterou Naoki prožíval sedm let. Roztřese se a skrčí hlavu mezi kolena. Tohle… to ani nejde popsat, nikdy by to nepochopil, kdyby to takhle neviděl. V mžiku zapomene na všechno co Naoki řekl i na jeho upjaté názory ohledně Hideakiho neschopnosti. Nejradši by všechno hodil za hlavu, přitiskl ho k sobě a nikdy už ho nepustil. Jako by to byla jeho vina, že tak musel trpět. Není se co divit, že nikomu nevěří a ke všem se chová tak chladně. Psychické mučení… vždyť ho tím mohli klidně zabít. Kdokoli jiný by nevydržel ani desetinu toho co on. Navíc… jeho rodiče… znovu se otřese a donutí se vstát.
"Půjdu už na pokoj." Hlesne a pousměje se. "Díky."
"Nemáš zač." usměje se na něj Tamiko a nechají ho jít. Určitě je jim jasné kam jde, ale nebrání mu.
Hideaki potichu otevře dveře do černovláskova pokoje. Nahlédne dovnitř na spícího chlapce a vejde. Zavře za sebou, aby ho nevzbudil a přejde až k posteli. Hodně věcí už se zdá být jasnější. Přitiskne zlehka ruku na chlapcovo rozpálené čelo. Rychle odběhne pro obklad. Ačkoli se snaží položit látku opatrně, sotva vezme do rukou chlapcovu studenou dlaň, Naoki pootevře oči. Na chvíli to vypadá, že se na něj dívá, ale pak oči zavře a znovu usne. Hideaki si není jistý jestli ho opravdu vnímal, nebo ne. Po chvilce se černovláskovy studené prsty zlehka ovinou kolem dlaní, jež ji svírají. Zřejmě neví co dělá, ale stejně to Hideakiho potěší. Zlehka se usměje a zůstane s chlapcem tak dlouho dokud je Tamiko nezavolá na večeři.
 


IV.

26. listopadu 2008 v 22:31 | Kira-chan |  Strážci vesnice
Jak jsem slíbila, i když trošku později, tady máte další dávku. =)) je delší a vyhlašuju soutěž, kdo si první přečte a okomentuje, tomu bude věnovaná další část. ;)) Tak a dost keců, ať si pěkně počtete...


Hisao se rozběhne rovnou k bráně z vesnice. Tamiko přece říkala, že by neměl mít sílu se ani pohnout. Třeba ztratil vědomí někde po cestě… rozhlíží se kolem, ale nikde ho nevidí.

Konečně až seskočí k bráně z vesnice, spatří chvějícího se chlapce ležícího obličejem na zemi kus za vchodem. Pomalu se k němu přiblíží. Chlapec se roztřeseně nadzvedne na rukou a otočí se po něm. Hisao se k němu skloní a vytáhne ho na nohy.

"Přijde…" hlesne chlapec a napůl nepřítomným pohledem se zadívá někam před sebe k lesní cestě.

"Já vím." Odpoví tiše Hisao a rychlým pohledem do boku naznačí dvojici přibližujících se společníků, aby zůstali kde jsou. Všimne si Hideakiho nechápavého výrazu. Tohle mu budou muset vysvětlit.

"Nevěříš tomu…" hlesne znovu chlapec v jeho náručí.

"Věřím tobě. Pokud říkáš, že přijde, pak je to určitě pravda." Ujistí ho Hisao a vypadá to, že to Naoki uklidnilo.

"Mohl bys… tam…" stočí znovu chlapec pohled k lesu. Hisao odtuší co chtěl říct a přikývne. Rozběhne se s chlapcem do lesa a nezastaví dokud Naoki nezavře oči, jako znamení, že to stačí. Otočí se a vrátí se s jeho brzy nehybným tělem zpět do vily. Mohl si myslet, že sem půjde. Po tom psychickém útoku to bylo skoro jasné, ale nedošlo mu to. Každopádně… už je pozdě na to, si něco vyčítat. Hlavně že se nic vážného nestalo.


Hideaki s Tamiko zastaví na jedné ze střech na okraji vesnice. Dívka seskočí dolů a on ji následuje. Tamiko vyhlédne zpoza rohu k bráně. Otočí se na Hideakiho a přiloží si prst na pusu. Co se děje tentokrát? Naznačí jí, že by se chtěl podívat. Přikývne a kousek odstoupí. Hideaki se zadívá na Hisaa držícího Naokiho v náručí. Velitel mu pohledem přikáže zůstat na místě. Poslechne. Velmi pozorně přitom poslouchá jejich krátký tichý rozhovor. Nepochopí z něj ani slovo. Kdo má přijít? O kom se to celou tu dobu baví? Vtom se postava před ním rozběhne do lesa a zmizí mezi stromy. Blonďák se otočí na svou společnici se zmateným pohledem.

"Vážně mi neřekneš co se děje?" zeptá se prosebně. Děvče se zadívá bokem a klidným krokem zamíří ulicí zpátky k vile. "Takže ne." Odtuší Hideaki a se sklopeným pohledem ji následuje.

"Pojď sem. Řeknu ti pár věcí dokud se ti dva nevrátí." Hlesne trochu nejistě. Rozhodne se neváhat a jedním skokem je vedle ní. Schválně jde pomaleji v naději, že se dozví víc.

"Nikdo neví odkud sem Naoki přišel, ale… popravdě, nikdy tě nenapadlo jak by se asi devítileté dítě dostalo samo skrz les, navíc uprostřed zimy?" podívá se po něm nečitelným pohledem.

"To… mě nikdy nenapadlo. Takže…" zamyslí se. Okolní lesy jsou plné divé zvěře, démonů a potulných zločinců, navíc v zimě by osamocené dítě nepřežilo ani dva dny. Do nejbližší vesnice je to pěkný kus cesty a v zimě skoro neprostupný. "… myslíš snad… že ho sem někdo přivedl?" řekne jedinou možnost která ho napadne. I tak to ale zní dost šíleně. Ten kdo ho přivedl musel být jeden z velmi dobře cvičených bojovníků. Obyčejný člověk, by tam nevydržel.

"Ano." Přikývne dívka. Bude mu dávat tyhle hádanky, nebo konečně začne mluvit přímo?

"Kdo to byl?" zeptá se, protože Tamiko nevypadá zrovna odhodlaná sama začít mluvit.

"To nikdo neví. Ale pár lidí, kteří bydlí blízko hlavní brány prý někoho viděli. Bylo to v noci za silné sněhové bouře. Ve tmě a sněhu nebylo nic moc vidět, ale prý to byl vysoký muž s černými vlasy svázanými do culíku. Do obličeje mu nikdo neviděl, ale měl na sobě dlouhý černý kabát až na zem." Děvče se odmlčí. Pohledem je stále zabodnutá někam před sebe, jako by mluvila jen tak pro sebe. "Říkali, že vedle něj šel malý černovlasý chlapec. Zastavili se u brány a ten muž se k němu prý sklonil a něco mu dával. Hned potom někam zmizel a nechal toho chlapce stát před bránou. Chvíli na to viděli to dítě vstupovat do vesnice. Sněhová bouře byla velmi silná a tak jedna žena vykoukla ze dveří svého domu, aby u sebe to dítě schovala. On už ale venku nebyl. Poté se objevil až ráno u velitele bojové jednotky. Přinesl s sebou dopis." Znovu se odmlčí a dlouho nic neříká.

"Co v něm bylo? Ty jsi ho četla?"

"Ne, nesměla jsem. Ale velitel nám řekl, že to byla žádost, aby se naše vesnice o chlapce postarala a vycvičila ho v nejlepšího bojovníka, jakým může být. Dokonce tam byly i peníze za to, že ho tu nechají a postarají se o něj. A hned za týden začal trénovat. Od té doby už jsi viděl co se dělo."

"Počkej, ale… proč až za týden a odkud teda přišel? To tam nebylo? Nebylo tam ani jméno toho muže?"

"Ne. Nebylo tam nic jiného, než co jsem už řekla. A za týden mohl bojovat kvůli svému stavu. Když přišel byl nemocný a musel strávit nejmíň týden na ošetřovně. Chtěli ho tam nechat dýl, ale odmítl to."

"Ale, on přece ví odkud přišel a kdo to je ten muž ne? To jste se ho nikdo neptali?" propaluje ji Hideaki zkoumavým pohledem. Dívka ho ignoruje a předstírá, že otázku neslyšela.

"Tamiko…" osloví ji Hideaki.

"Tvrdí že neví odkud přišel a jméno toho člověka nikdy nikomu neřekl." Odpoví nuceně děvče a naštvaně se dívá pod nohy.

"Zlobíš se, že to chci vědět?" zeptá se Hideaki trochu provinile.

"Ne, chápu to. Ale jsou tu věci, které ti já říct nemůžu."

"A to?"

"Ty jsi neslyšel co jsem zrovna řekla?" šlehne po něm děvče pohledem.

"Mám hádat?"

"Ne!" chytne se za hlavu s výrazem -já hloupá, co jsem to zas udělala-

"A řekl ti aspoň co dělal před tím, než sem přišel?"

"Bingo." Hlesne děvče otráveně.

"?"

"To je to, co se ode mě nemáš dozvědět?"

"eh… aha. A od koho?"

"Hádej." protáhne slovo jedovatým tónem s ďábelským pohledem. Hideaki na sucho polkne při představě, že by tohle tahal z Naokiho.

"To je ale… nemožný. Ten mi to nikdy neřekne." Poznamená otráveně a zadívá se bokem s nepěknou představou, jak by to asi skončilo.

"Pokud nebude chtít, abys to věděl, tak nemám právo ti něco vykládat, navíc… tohle nejde popsat."

"On ti to řekl?"

"Dá se to tak říct."

"A Hisao? Ten to ví taky?"

"Ano."

"A věděl to i Taiki?"

"Ne."

"Tamiko?"

"Ano?" opáčí děvče nejistě. Asi tuší co přijde.

"Nechceš se za mě přimluvit? Mám přece právo to vědět."

"Ne. To není tvoje věc. Navíc, někdy je lepší nechtít to vědět."

"Uvědomuješ si, jakou zvědavost ve mně probouzíš?"

"Vážně?" zatváří se Tamiko jako pravá masochistka, až z toho blonďáka zamrazí. Tou dobou už bohužel došli až k vile. Tamiko se někam vypaří jen co za nimi klapne klika a nechá ho v předsíni samotného. To její vysvětlení jen přidělalo kupu nových nevysvětlitelných otázek, na které navíc nemá nárok znát odpověď. Zeptat se Naokiho? Je blázen? Rovnou by ho poslal někam a možná by s ním třeba při té příležitosti aspoň rozrazil dveře.


Hisao si loktem otevře vstupní dveře a zamíří s nehybným tělem v náručí do chlapcova pokoje. Tam ho položí na postel a zamíří zpátky. Už se natahuje po klice, když se za ním ozve černovlásků hlas.

"Chceš vědět proč?"

Otočí se na něj s nečitelným výrazem. Které proč teď myslí?

"Mluvíš o Taiki?" ujistí se a chlapec přikývne, aniž by mu věnoval pohled. "Ty jsi věděl, že je tam ten démon. Nešel jsi mu na pomoc a nechal ho tam zemřít, je to tak?"

"Přesně." Hlesne Naoki s pohledem upřeným ke stropu.

"Tak proč?" zeptá se Hisao pevně a dál ho probodává pohledem.

"Protože byl k ničemu. Jen nás brzdil…" odmlčí se. "…a ty to víš taky. Pokud byl tak silný, pak by měl toho démona zvládnout ne?"

"Ty jsi ho taky skoro nezvládl." Podotkne Hisao a chlapec se zamračí.

"Zabil jsem ho ve chvíli kdy použil to kouzlo. Obě rány měli úspěch, netušil jsem, že to bude fungovat i po jeho smrti. Ale Taiki přece umí vzdorovat psychickým kouzlům. Nebyl to jeden z důvodů proč jsme ho vzali?"

"Věděl jsi, že je to nad jeho síly. Tohle co říkáš, není důvod abys ho nechal zemřít."

"Nechal jsem ho zemřít, jen abychom dostali do týmu, někoho lepšího. Kdybych věděl, že to bude tenhle budižkničemu tak bych ho tam nenechal." Podotkne Naoki další z jedovatých poznámek na Hideakiho účet.

"Ani ho neznáš."

"Znám ho dost dobře."

"Nepovídej."

"Pořád mě sledoval. Vždycky se za mnou plížil, jako nějakej můj ocásek a visel na mě pohledem dokud jsem mu neutekl. Kdykoli mohl snažil se být mi co nejblíž. A jak se na mě pořád díval. Zvlášť když si myslel, že to nevidím." Začne se škodolibě smát. "Nemohl jsem si toho nevšimnout. Takže mi nezbylo, než si ho pohlídat. Jinými slovy, moc dobře vím v čem je dobrý a čem ne. A pokud to chceš vědět, není pořádně dobrý v ničem."

Hisao mlčí. Nemá vůbec dobrý pocit z toho co teď Naoki řekl.

"Myslím si, že mu křivdíš. Ráno jsme spolu trénovali a šlo mu to dobře." Zastane se ho velitel, ale něco způsobí, že si není moc jistý tím co říká.

"Hisao… já nepochybuji o tom, že je to pravda." Stočí na něj konečně chlapec své černé oči. "Ale vsadím se o co chceš, že tohle tempo neudrží moc dlouho."

Trefil to. To je přesně to, co mu stále nesedělo. Nemohl na to přijít, ale Naoki to věděl už od začátku. Je to jen otázka času, ale za pár dní už jim nebude stačit. Bude příliš vyčerpaný.

"Mlčíš. Mám pravdu." Pousměje se černovlásek spíš sám pro sebe.

"Nikdo lepší tam není." Pokusí se Hisao nějak argumentovat v Hideakiho prospěch. Naoki vypadá zamyšleně. "Nebo je?"

"Nevím. Dlouho jsem tam nebyl." Hlesne chlapec s trochu nepřítomným pohledem.

"Přesto si myslím… mám pocit, že jsi proti němu zaujatý."

"Možná." Odpoví chlapec, ale nevypadá to, že by mu věnoval moc pozornosti.

"Už půjdu." řekne Hisao a otočí se k odchodu. Před dveřmi se ještě jednou zastaví. "Můžu tě o něco poprosit?"

"Mám pocit, že ne." Opáčí hned černovlásek s vševědoucím úsměvem.

"Aspoň se pokus na něj být trochu milý." Řekne Hisao, ale nedočká se ani nejmenší reakce. "Ber to jako rozkaz." Dodá a zavře za sebou. Naštvaný z posledního rozhovoru hned za dveřmi do někoho vrazí a povalí ho na zem.

"Sakra. Promiň." Hned se zvedne a natáhne k dotyčnému ruku. "Hideaki?" zarazí se. Podle výrazu není pochyb, že slyšel jejich rozhovor, ačkoli si není jistý co všechno zaslechl.


III.

25. listopadu 2008 v 16:42 | Kira-chan |  Strážci vesnice
Takže tady je další dílek, fakt se moc omlouvám že je to tak pozdě, ale opravdu jsem na tom časově hrozně =( no tak snad se bude líbit, a abyste neřekli, tak příští část bude brzo, do pátku 100% =)) díky za trpělivost. A věnuji to... Elo-chan a Ni-chan, protože mi nechali komentíky u poslední části ^.^ Tak tady to je...

Děvče mu po chvilce pokyne rukou, aby šel za ní. Vyjdou z pokoje a Tamiko ho zavede do jiného, někde uprostřed chodby. Uvnitř je Hisao a skládá Taikiho věci do velkých krabic.
"Nestačili jsme tady ještě poklidit." Vysvětlí a přelepí poslední bednu izolepou. "Hotovo." Hlesne a narovná se.
"Tady teď bude tvůj pokoj." Rozhodí červenovláska rukou směrem k Hisaovi.
"Dobře." Usměje se Hideaki a pomůže jim odnosit krabice do přízemí.
Pozdě v noci vstane z postele a nenápadně zamíří k Naokimu do pokoje. Zastaví se přede dveřmi a rozhlédne se po potemnělé chodbě. Nikde nikdo… natáhne ruku ke klice, ale zastaví se uprostřed pohybu. Najednou si není jistý. Ale potřeba vidět Naokiho je silnější. Radši nad tím už moc nepřemýšlí a rychle co nejtišeji otevře a proklouzne do pokoje. Okamžitě střelí pohledem k posteli. Má štěstí, vypadá to, že Naokiho nevzbudil.
Přejde až k posteli a zadívá se na chlapcův obličej jemně nasvícený bledými paprsky měsíce. Lehce se dotkne obkladu na čele. Je horký, ale… když mu ho vymění, nevzbudí ho to? Po dlouhé chvíli přemýšlení se rozhodne to risknout.
S nejvyšší opatrností mu přiloží na čelo ledovou látku. Naoki se kupodivu ani nehne. Vypadá tak křehce a odevzdaně… zasní se přitom pohledu. Spolu s narůstajícím pocitem, že ho tu někdo najde se rozhodne radši hned odejít. Potichu za sebou zavře s posledním pohledem na černovláskovi a jde si o něm nechat zdát něco pěkného…
V klidu si spí… skoro ničím nerušen, když vtom ucítí něčí ruce na svém krku. Zděšeně vytřeští oči na osobu nad sebou.
"Tak ty mě šmíruješ když spím? A to si myslíš že to nepoznám? Jsi vážně naivní neschopný idiot." Probodává ho černovlasý chlapec temným pohledem plným nenávisti. "Za to zaplatíš…" sykne a začne ho škrtit.
"Áaaaa!" vykřikne Hideaki a zadýchaně sebou škubne do sedu. Chvíli jen tak vytřeštěně sedí, než mu začne docházet, že to byl jen sen. V okamžiku, kdy si chce lehnout zpátky a pokud možno si nechat zdát něco hezčího se dveře do pokoje rozletí a na jeho posteli přistane Naoki s dýkou v ruce těsně u blonďákova krku.
"C-co to děláš?" lekne se Hideaki a upře na něj zmatený pohled. To už do pokoje vletí i ostatní.
"Co se děje?" vyhrkne Tamiko hned co vběhne dovnitř.
"Naoki! Slez z něj!" vykřikne Hisao a černovlásek ihned seskočí z postele na zem.
"Mě nenadávej. On tu křičel." Hlesne Naoki a hodí po Hideaki opovrhujícím pohledem.
"Já… vlastně… nic se neděje…" pokusí se to nějak objasnit blonďák a v duchu už opravdu plánuje sebevraždu. Jestli tohle není nejhorší ponížení a ztrapnění tak už snad ani neví… Snad nevidí jak zrudnul studem nad svým idiotským chováním.
"Ts… je tu jen pár hodin a už dělá problémy." Neodpustí si Naoki znovu do něj zaseknout svá slova jako přesně mířené jehly. Vzápětí sykne a roztřeseně se chytne kolem ramen.
"Naoki!" přiskočí k němu děvče a přitáhne si ho k sobě.
"Tamiko, co je s ním?" zajímá se hned Hisao.
"Má vysokou horečku. Vůbec by neměl vylízat z postele. Divím se, že se vůbec hýbe ve svém stavu." Odpoví Tamiko starostlivě s trochou výčitky. "Řekla jsem sice, že bude brzo v pořádku, ale ne za pár hodin."
"Ukaž, odnesu ho." Natáhne se přes ni jejich velitel a vytáhne si Naokiho třesoucí se tělo do náručí. Chlapec se klepe natolik, že se nezmůže ani na nejmenší odpor.
"Dobrou noc, a snaž se neječet." Mrkne na něj mezi dveřmi než za nimi zmizí i s postavičkou ve svém náručí. Hideaki zůstane omráčeně zírat na to co stačil způsobit za tak krátkou dobu. Nakonec měl Naoki přece jen pravdu. Je jen looser. Přítěž týmu… ani si neuvědomí, že vedle něj sedí Tamiko dokud ho děvče neobejme kolem ramen. Zaraženě se probere ze svých úvah.
"Nic si z toho nedělej. Tyhle Naokiho řeči nesmíš brát moc vážně." Řekne děvče a usměje se na něj. "Teď spi." Shodí ho Tamiko do peřin a s veselým úsměvem mu mezi dveřmi popřeje ještě dobrou noc a sladké sny. Hideaki jí odpoví s mírným pousmáním, protože ničeho víc zatím není schopen a i tak si připadá jako největší přítěž a ubožák vůbec. Zničeně zavře oči a v duchu doufá, že přijde nějaký démon a zabije ho dřív než se stačí znovu probudit…
Nestane se tak… Sotva slunce prozáří jeho pokoj, vzbudí ho to a donutí chvíli se zmateně rozhlížet kolem a přemýšlet co tu dělá a kde vlastně je. Jen co si se značným vztekem na sebe sama vzpomene, vstane a připraví se na trénink. Vyjde ven na chodbu a pohledem střelí k Naokimu pokoji. Ani si neuvědomí jak dlouho už tam nehybně stojí pozorujíc dveře opodál, když z nich náhle vyjde červenovlasé děvče a zářivě se na něj usměje.
"Dobré ráno." Zamíří k němu klidným krokem. Odpoví ji a počká dokud ho nedojde.
"Jak je na tom Naoki?" zeptá se zatímco schází dolů na snídani.
"hm…" zamračí se mírně dívka vedle něj a pohled upře na podlahu. "Bude v pořádku… jen si nejsem jistá za jak dlouho…" promluví trochu tišeji a Hideakimu spíš připadne, že mluví sama k sobě. Chvíli zůstane hluboce soustředěná ve svých myšlenkách. Zase si připadá, že je tu navíc…
Hned po snídani vyrazí trénovat do lesa. Hideaki má nejdřív trochu strach, aby jejich tempu stačil, ale netrvá to dlouho a zorientuje se dost dobře na to, aby jim přizpůsobil své pohyby. Celkově mu to připadá jen o něco málo těžší než na cvičišti. Po pár hodinách to zabalí a rozběhnou se zpátky k vile.
"Hideaki, to nebylo špatný. Myslím, že mezi nás dobře zapadneš." Ohodnotí ho ještě za běhu Hisao, čímž ho neskutečně potěší. Ale není si jistý, jak dlouho dokáže udržet tohle tempo. Souboje s mečem, posilování, běh, uhýbání, pružnost a ohebnost a ty všemožný další věci co dělají… ne, že by na to nebyl zvyklý ale v takovém nasazení jako tady… Přesto mu nezbývá, než to zkusit.
"Hisao má pravdu. Dobře se mi s tebou spolupracuje." Mrkne na něj Tamiko a otevře jim dveře do vili.
"Díky. Budu se snažit." Usměje se na oplátku blonďák a v duchu se nezbaví strachu z toho, jaký názor bude mít Naoki. I když už teď si je skoro jistý, že chvála to fakt nebude.
"Připravím oběd. Půjdete zkontrolovat Naokiho? Měl by se mu vyměnit obklad a jestli bude vzhůru, tak mu dejte něco napít." Řekne Tamiko a zajde k sobě do pokoje.
"Jasně. Jo a … jak přesně na tom je?" zeptá se Hisao a Hideaki jen napjatě v tichosti poslouchá.
"No…" zaváhá dívka s pohledem na blonďákovi. To nechápe, překáží tu snad? Je tu něco co nemá vědět? "…vzhledem k tomu, že je to Naoki, si nejsem moc jistá, ale myslím, že to kouzlo bylo přinejmenším na stejném základě jako tehdy…" zase se trochu nejistě podívá po Hideaki. Co se tu děje? "…takže, to nebude moc lehké, ale na druhou stranu, známe Naokiho, záleží jen na něm. A jinak… musí ještě ležet, ta horečka jen tak nepřejde a spolu s ní tu bude i ta slabost a všechno okolo toho, takže ho nějak budeme muset udržet v klidu dokud se mi nepodaří srazit aspoň tu teplotu." Řekne děvče a rychle za sebou zavře. Hisao přikývne a s blonďákem v závěsu zamíří do černovláskova pokoje. Hideakiho napadá na tisíc otázek, které by chtěl vědět, ale nic neřekne. Poslušně vejde do pokoje a zadívá se na prázdnou pomuchlanou postel.
"Ten idiot." Sykne Hisao a rozběhne se k oknu. "Řekni to Tamiko." Křikne na něj a vzápětí zmizí z okenního parapetu. Hideaki rychle poslechne jeho rozkaz a spolu s děvčetem se rozběhne neznámo kam.
"Ty víš kde je?" zeptá se jí a odrazí se o další střechu.
"Tuším to." Odpoví stručně děvče, ale nic víc mu neřekne.
"Je tu něco co bych měl vědět?" zeptá se znovu Hideaki, ale červenovláska jeho otázku ignoruje. O co tady jde…

II.

14. listopadu 2008 v 17:55 | Kira-chan |  Strážci vesnice
Tak je tady extra dlouhá další část... XD Ať se líbí...


Tamiko se rozhlédne po potemnělém pokoji ve vile. Je to už celkem dlouho co se vrátili a Naoki nikde. Měla by se mu omluvit. Možná je… takový jaký je, ale určitě by Taikiho nezabil.
Do pokoje vejde Hisao. Přisedne si vedle ní na postel a beze slova se zadívá na podlahu. Tamiko si ho nevšímá. Zahledí se do stropu a přemýšlí, co mohlo Naokiho tak zdržet. Chlapec s kaštanovými vlasy k ní natočí svůj obličej a s mírným úsměvem jí prsty zlehka pročísne vlasy. Tím si vynutí její pozornost.
"Naoki se ještě nevrátil?" zeptá se červenovláska potichu, aby co nejmíň narušila rozlehlé ticho.
"Ne." Zakroutí hlavou její společník a jeho výraz trochu ztvrdne. Zajímalo by jí nad čím přemýšlí, ale nezeptá se.
"Taiki byl silný. Možná má problémy." Hlesne znovu Tamiko a opravdu se začne bát.
"Právě proto, že Taiki byl silný si myslím, že toho démona už oslabil-"
"Ale přesto!" skočí mu děvče do řeči. "Nevíme co to je a nechali jsme ho tam samotného."
Chlapec spustí ruku z jejích vlasů a zamyšleně se zahledí na podlahu.
"Asi máš pravdu. I když si to moc dobře neumím představit, třeba je opravdu v problému." Přikývne nakonec Hisao a společně zamíří ven oknem.
Tamiko se mu držela těsně v patách. Z nich tří uměla nejhůř vycítit nepřítelovu auru, proto musela spoléhat na Hisaa. Ani ten ale nevypadal nijak jistě. Asi taky nic necítí. Cestu jen typují. To není dobré. Navíc se snáší soumrak, za chvíli nebude moc vidět. Hisao se odrazí od další střechy a zastaví se hned po dopadu na vedlejší s dívkou v závěsu.
"Ten démon musí hodně dobře krýt svou auru. Nikde ho tu necítím." Zamračí se chlapec a rozhlédne se kolem.
"Nebo už je mrtvý, nebo je už moc daleko…" navrhne Tamiko, ale ani možnost že by byl mrtvý ji z nějakého důvodu neuklidňuje.
"Horší je, že Naoki stále ještě kryje svoji auru. Nemůžeme ho kvůli tomu najít." Podotkne Hisao trochu nervózně. Tamiko se zamračí a rozběhne se po střechách k místu, kde ho viděli naposled. Tím, že tu budou postávat nic nevyřeší.

Hisao zastaví vedle Tamiko na místě potřísněném Taikiho krví. Začíná být hodně nervózní. Vtom slabě ucítí Naokiho auru. Rozběhne se tím směrem. To znamená, že musí buď bojovat nebo je vážně zraněný a nedokáže už svoji auru držet skrytou. Za sebou slyší šustění listů značící, že děvče ho následovalo. Proběhne co nekratší cestičkou mezi keři a stromy. Vtom o něco zakopne a spadne na zem. Tamiko za ním polekaně zalapá po dechu. Rychle se otočí na postavu ležící v kaluži vlastní krve na zemi. Oddechne si, to musí být nepřítel. Tamiko se ujistí, že je mrtvý, ale kde je potom Naoki?
Oba se rozhlédnou a podle slabé aury jim netrvá nijak dlouho ho najít. Zahlédnou ho už z místa kde stojí. Černovlásek je zády opřený o strom s vlasy spadenými do obličeje. Vypadá spíš jako hadrová panenka opřená, aby nespadla na zem. Přiskočí k němu a osloví ho. Bez reakce. Co je to s ním?
"Naoki?" zkusí to znova a odhrne mu vlasy z obličeje. Naoki ho nevnímá. Vypadá to, že ho zasáhl nějaký psychický útok. To je snad jeho jediná slabina. Trochu s chlapcem zatřese a ten se mu ve stejném okamžiku složí na zem.
"Co je to s ním?" zeptá se roztřeseně děvče vedle něj.
"Je v bezvědomí, dá se říct. Doma to dáme do pořádku." Odpoví a přehodí si černovláska přes rameno. S Tamiko v patách se rozuteče co nejrychleji do vily. Neví přesně co mu je, snad ještě není pozdě…

Hideaki skončí s tréninkem a předstoupí před svého velitele.
"Pane, volal jste mě?"
"Ano. Taiki byl dnes zabit. Staneš se jeho náhradníkem." Odpoví s pevným pohledem. Hideaki sklopí hlavu k zemi v mírné úkloně. "Můžeš jít hned."
"Ano pane." Narovná se a rychlým krokem odejde z kanceláře. Hned co se za ním zavřou dveře má pocit, že snad omdlí. Tohle si přál už od mala. Chránit vesnici v hlavním týmu. Konečně se mu to podařilo. A navíc… je tam Naoki. Na cvičišti se na něj nemohl vynadívat. Je tak skvělý. Je to génius. Nikdy neviděl nikoho tak dobrého. A teď může bojovat po jeho boku… Uvidí ho každý den a nejen z fotky kterou tajně pořídil asi měsíc před tím, než Naokiho převeleli do hlavního týmu. A možná… třeba se mu povede, že by se snad i spřátelili. Během let výcviku se Naoki s nikým nebavil. Ale teď když je v jednom týmu, třeba se to změnilo. Chlapec rozrušeně pohodí blond vlasy a nasadí připitomělý široký úsměv. Jen tak tak se udrží, aby nezačal radostně poskakovat a pokřikovat jako idiot.
Rozběhne se dlouhou ulicí přímo k vile. Přitom myslí jen na černovlasého chlapce. Hned co přišel, nikdo neví odkud ani jak se sem dostal, začal s nimi najednou trénovat. Už za půl roku se dostal do třídy lepší C, kde byl ze všech nejmladší. Nemohlo mu být víc než devět. Ostatním z této skupiny bylo nejmíň třináct let. Tehdy byl Hideaki stále ještě ve skupině D. Ale aspoň už nebyl F, neboli začátečník. Netrvalo to dýl než pár měsíců a Naokiho přeložili na střední B. Tam už bylo všem ostatním víc než patnáct, jemu bylo jen deset. Naokiho síla a obratnost byly děsivé pro všechny okolo. Asi proto byl stále sám. Přesto ho Hideaki nemohl než obdivovat. I když z jeho výkonů šel strach. Jakoby snad ani nebyl člověk. Jistě, ani jeden z těch, co tu trénují už není úplně jako normální lidé, ale tohle bylo opravdu fascinující. Nemohl z něj spustit oči. On sám byl od Naokiho o dva roky starší, ale ačkoli trénoval jako všichni tady tvrdě už od mala, nemohl ho dostihnout. Zatímco on sám měl patnáct let a byl jen ve skupině B, Naokimu bylo třináct a už začal trénovat v nejvyšší skupině S. Sem už se skoro nikdo nedostal. A už vůbec ne v tomto věku. Kdoví proč ho tam drželi tak dlouho a nechtěli ho nasadit hned do hlavní skupiny. Tam se dostal až v patnácti. Od chvíle kdy odešel se trénink trochu zmírnil. Laťka, kterou jim Naoki neustále nasazoval s ním zmizela a bylo v porovnávání sil lehčí postoupit do vyšší skupiny. Teď právě byl Hideaki ve skupině A.
Jak tak přemýšlel nad Naokiho postupováním ve výcvikovém centru došel až k vile. Zastavil se přede dveřmi a dlouze hleděl na kliku. Najednou byl tak strašně nervózní. Připadal si oproti nim jako úplná nula. Hisao, jejich vůdce byl považován za výjimečného už od svých osmi let. Tamiko je nejoblíbenějším děvčetem z vesnice a její znalost nemocí je neuvěřitelná a Naoki je génius, kterému se zatím nevyrovnal nikdo v historii celé vesnice. A co je on? Sedmnáctiletý blonďák, kterému trvalo celou věčnost než si ho někdo všiml. Ničím nikdy nezaujal. Patřil pokaždé jen mezi průměrně dobré. Bylo tak těžké dostat se jen do A skupiny a teď tohle. Vlastně vůbec neví co tady může čekat. Teď byl možná nejlepší ze své skupiny, ale co to je oproti nim?
Dveře se najednou samy otevřou a Hisao si ho přeměří znuděným pohledem.
"Chceš něco? Nebo jen zkoumáš kliku?" řekne místo pozdravu a Hideaki sebou polekaně škubne. Chvilku mu trvá než dokáže zformulovat větu.
"Já… já tady mám nahradit Taikiho." Řekne a nervózně si skousne ret. Najednou má sto chutí se otočit na patě a zdrhnout. Propadnout se do země, cokoli, jen tu tak blbě nestát jako trotl.
"Tak pojď dál. Poslali tě brzo." Ustoupí Hisao ode dveří, aby Hideaki mohl vejít.
"Ten démon… už jste ho našli?" zeptá se Hideaki zatímco ho hnědovlasý muž odvede do obýváku.
"Naoki už se o něj postaral. Nedělej si starosti. Já jsem Hisao, tvůj velitel."
"Hideaki…" hlesne blonďák a roztřeseně si s ním potřese rukou. Do pokoje vejde dívka s rubínovými vlasy a zamyšleným obličejem.
"Udělala jsem co bylo v mých silách. Měl by být brzo v pořádku." Řekne a zarazí se pohledem nad blonďákem.
"To je Hideaki, bude tu za Taikiho." Vysvětlí hned Hisao a děvče se mile usměje.
"Vítej mezi námi. Já jsem Tamiko." Potřese si s ním rukou. "Nemusíš být tak nervózní. Rádi tě tu vidíme."
Hideaki neví co na to říct a tak se jen trochu rozpačitě usměje. Tohle je horší než jakkoli krutý souboj. Nesnáší tyhle situace a to ještě nepřišel Naoki…
"Pojď, ukážu ti tvůj pokoj." Pokyne mu s úsměvem Tamiko. Možná to nebude až takový problém. Vypadají že ho berou… ale zatím si nechce přes příliš věřit. Tamiko ho zavede po schodech do vrchního patra, kde jsou jejich pokoje. Sotva projdou kolem prvních dveří, ty na konci chodby se otevřou. Hideaki na ně zaměří svůj pohled. Opřený o rám dveří tam stojí hubený černovlasý chlapec s chladně černýma očima a bledou jemnou kůží. Vypadá dokonale jako vždycky, ale tentokrát se mu něco nezdá.
"Naoki! Měl bys ležet!" napomene ho naštvaně červenovláska, ale chlapec ji ignoruje.
"Co tady dělá ten looser?" probodne Hideakiho těma temnýma očima až mu z toho přeběhne mráz po zádech. Looser… no jistě. Přesně jak čekal. Nejradši by se na místě stal neviditelným. Místo toho jen uhne beze slova pohledem do boku. Čímž vše ještě zhorší, protože tímhle gestem dal najevo, že s ním souhlasí.
"Neurážej ho. Je tu namísto Taikiho." Zastane se ho Tamiko pevně. Aspoň v ní má oporu, ale jeho pohled mu vrtá díru někde hluboko do duše.
"Nezájem. Ať vypadne. Je to jen další blonďatá nicka s vypatlaným mozkem."
"Naoki!" okřikne ho znovu děvče, ale chlapec nemíní skončit. Zřejmě ho chce svými slovy úplně odrovnat. Kdyby jen věděl jak moc mu tím ubližuje. Od kohokoli by to snesl a ještě by se s ním hádal pral či co, ale od něj ne… ne od Naokiho.
"Pamatuji si na něj ještě z výcviku. Je to nemehlo a navíc nanejvýš lepší B skupina."
"Jsem nejlepší ze skupiny A." ohradí se Hideaki, kterého už moc nebaví nechávat se urážet. Takhle si jeho přízeň nezíská. Nejdřív ho Naoki musí uznat jako opravdu dobrého… nebo to tak aspoň vypadá.
"Nejlepší z A? To bych chtěl vidět." Probodne ho černovlásek vražedným pohledem. "Tak pojď a ukaž mi to." Vyzve ho pohybem ruky k boji. Dělá si srandu? Naoki je génius, nesahá mu ani po kotníky. Co teď? Vyhodí ho?
"Jsi idiot, nebo jsi tím zraněním přišel i o mozek!?" vykřikne rozčíleně Tamiko směrem na černovláska. Ten jí věnuje nepěkný pohled. O čem to mluví? Jaké zranění? Stalo se snad něco Naokimu? Vypadá celkem v pořádku… i když…
"Sklapni! Nic mi není!" okřikne ji nazpátek černovlásek a zamíří k nim chodbou. Vtom sotva se pustí rámu dveří, udělá pár kroků a zavrávorá s rukama na očích. Co je mu? Chlapec rychle rozhodí rukama kolem sebe, asi aby nahmatal zeď, ale kolena se mu podlomí dřív než se jí stihne zachytit. S tichým zasténáním se sesune k zemi, ale Hideaki přiskočí, aby ho chytil a podepřel. To už u nich stojí i Tamiko.
Naoki na něm visí téměř bezvládně. Vlasy mu spadaly do obličeje a jediné co je slyšet je jeho zrychlený dech.
"Nedotýkej-se mě-těmi… špinavými-prackami." Vydechne zlostně Naoki.
"Neposlouchej ho." Hlesne Tamiko ve chvíli, kdy se Hideaki téměř rozhodne ho opravdu pustit. Děvče natáhne ruku k chlapcovu obličeji a mírně stáhne obočí.
"Má horečku. Pojď, vezmi ho sem." Pokyne hlavou k pokoji a podrží mu dveře otevřené.
"Můžu jít… i sám…" hlesne černovlásek a vysmekne se mu. Oba na něj upřou pohled. Naoki zůstane stát ani se nehne.
"Tak běž." Pobídne chlapce děvče provokativně. Černovlásek ji poslechne a v příští chvíli omdlí. Hideaki to čekal a tak ho rychle zachytne a odnese v náručí jako hadrovou panenku do velké postele. Sám využije příležitosti a zlehka se dotkne rukou rozpáleného čela. Najednou vypadá tak bezbranně a nevinně, tak klidný...
"Omlouvám se za něj." Hlesne Tamiko zatímco chlapci pokládá obklad.
"To nic. Je takový vždycky?" vzhlédne k ní Hideaki.
"Ne. Většinou se k ničemu moc nevyjadřuje a drží si odstup. Dneska měl špatný den." Odpoví Tamiko a povzbudivě se na něj usměje.
"Co se stalo?" zeptá se blonďák zvědavě.
"Šel proti tomu démonovi sám, zatímco já a Hisao jsme… se starali o Taikiho ostatky. Protivník uměl dobře skrývat auru a evidentně k útoku používal něco co paralyzovalo mysl, aby byl protivník úplně mimo a on ho mohl klidně zabít. Nevím jak přesně se to Naokimu podařilo, ale když jsme přišli, byl už nepřítel mrtvý ačkoli Naoki byl stále omámený tím útokem. Měl by teď ležet v klidu a léčit se." Odvykládá Tamiko a zadívá se na chlapce mezi nimi. "Tohle je jeho slabá stránka. Neumí se pořádně bránit proti psychickým útokům. Štve ho, že potřeboval naši pomoc, aby se z toho dostal. Proto byl tak protivný, ale neboj, přejde ho to. Navíc… s Taiki se dost nesnášeli a shodou okolností to byl taky blonďák, tak to je zřejmě třešnička na dortu." Pokrčí Tamiko rameny s mírným úsměvem.

hlavní postavy

9. listopadu 2008 v 18:22 | Kira-chan |  Strážci vesnice
Takže první kapču už jsem sem hodila a tady máte naše dva hlavní hrdiny i mimo záhlaví...
Naoki...
a teď Hideaki...
tak doufám, že se vám kluci líbí... popravdě v Hideakim si ještě nejsem moc jistá, ale zřejmě už ho takhle nechám. ;)

I.

9. listopadu 2008 v 18:17 | Kira-chan |  Strážci vesnice
Tak konečně jsem dostala nápad a ačkoli nemám moc čas pokusím se něco napsat a přidávat co nejčastěji. Vy co jste tedy vydrželi tohle příšerné období... smekám, jste vážně úžasní. ^.~ A tady už je nová povídka. Začátek je takovej... no... nevím. Hlavnípairing se tam ještě neobjevil. Až na první hlavní postavu. Mimochodem, oba dva z hlavní dvojičky máte na záhlaví jako design ;) Ale nebojte, hodím vám je sem i v barvách, teda jen jednoho druhej má od začátku černobílej pict... Ale k povídce, je to takový... no, japonsko za starších časů, ale ne úplně středověk.Takže, zatím vám sem dám co teď mám a co bude dál uvidíme, pokusím se co nejvíc urychlit nástup druhýho hlavního hrdiny. ;) Jo a moc se omlouvám, ale kvůli nedostatku času nemám čas číst vaše povídky. =( snad si najdu v budoucnu chvilku, ale tenhle týden vypadá beznadějně na všechno... tak dost eců a ady to je...


Každá větší vesnice má své ochránce. Jsou to vybraní bojovníci, kteří chrání obyvatele před démony a nepřáteli. Vybírají se na to jen ti nejlepší, pokaždé tým skládající se ze tří vycvičených lidí a jednoho, který je vede. Tím bývá většinou nejstarší a nejsilnější z nich. Členové týmu se mění jen v případě, že někdo z nich zemře, nebo není schopen dále vykonávat svou funkci, třeba kvůli stáří či zraňením.
Ochránci vesnice Sachimi byli zavražděni při útoku velmi silné a početné skupiny démonů, tato tragédie příliš nepovzbudila nikoho z nově nastupujících a s narůstajícím časem se i tato skupina musela pozměnit. Hisao, mladý muž s hnědými vlasy a bystrým zeleným pohledem se stal vůdcem nové skupiny, jelikož tam vydržel nejdéle. Po jeho boku se usadila mladá dívka s ohnivými vlasy a rošťáckým pohledem. Ti dva se velmi sblížili, a netrvalo nijak dlouho, aby se do sebe nezamilovali, i přesto, že Tamiko si ráda nevině hrála s jinými pěknými chlapci. Hisaovi to nevadilo, protože mu už nesčetněkrát dokázala, že za něj, je ochotná položit život. O něco později se k nim přidal černovlasý překrásný chlapec s temnýma chladnýma očima a odtažitým chováním jménem Naoki. Oba to znervóznilo, ve vesnici neměl příliš přátel kvůli svému chování. Vlastně tady ani nevyrůstal. Nikdo neví odkud přišel, ani proč zůstal zrovna tady. Jeho pohybové nadání bylo neuvěřitelné a byl nejlepší ze skupiny. Přesto ho mistři nechtěli učinit ochráncem vesnice. Zřejmě se báli jeho úžasného nadání a nebo toho chladného pohledu. Ale nakonec byli nuceni nasadit ho do týmu. Poslední z nich byl potom Taiki, asi stejně starý jako Hisao vysoké postavy s dlouhými blond vlasy. Pokud by se k němu mělo něco poznamenat, tak snad nejvíc bilo do očí, jak si nerozuměl s Naokim…

Zamračený den, přesto bez deště. Celý tým je jako vždy ve vilce na kopci, odkud mají dobrý rozhled na vesnici. Tamiko leží na pohovce a s hlavou opřenou o Hisaovo rameno sleduje Naokiho zírajícího ven z okna. Ruce má složené na prsou a na tváři obvyklý nečitelný výraz. Kdyby nepoznala Hisaa, určitě by se zamilovala do něj. Klapnou dveře a do místnosti vejde zadýchaně Taiki.
"Tak jak to vypadá?" zeptá se děvče a pročísne si rukou červené vlasy.
"Dost zle. V lese něco je, míří to k vesnici. Ale nejsem si jistý co. Jen vím, že to má démonickou auru." Vyhrkne a všichni na něj stočí pohled. Naoki se kolem něj beze slova prosmýkne a zamíří ven k lesu za vesnicí. Ostatní ho následují.
Tamiko běží předposlední a za sebou slyší jen Taikiho přerývavý dech. Přidá, aby své společníky neztratila z dohledu. Zanedlouho stojí na okraji lesa a vesnice. V okolí necítí nic podezřelého. Všimne si Hisaova soustředěného pohledu.
"Kde přesně to bylo?" zeptá se Hisao a pohled upře na zadýchaného blonďáka.
"Támhle na svahu." Ukáže muž kus od nich.
"Touhle dobou už může být ve vesnici." Poznamená Naoki svým neodolatelným hlasem.
"Já s Tamiko půjdeme pročesat vesnici, vy si vezmete na starost okolí." Rozhodne Hisao a společně s červenovlásku se rozběhnou pryč.
"Je to dobrý nápad?" zeptá se Tamiko nejistě. Moc se jí nelíbí nechávat ty dva spolu samotné. S tím jak se navzájem snášejí by se klidně mohli zabít. Nakonec to vypadá, že jen čekají na příležitost právě tohle udělat.
"Klid, Taiki není až takový idiot, aby si myslel, že na něj stačí."
"Co tím chceš říct?"
"Že si netroufne zajít tak daleko, aby riskoval svůj život."
"Ale když se Naokiho bojí, tak proč ho provokuje?" nechápe Tamiko.
"Protože hned po mě je nejstarší a nejzkušenější z týmu ačkoli sem Naoki přišel před ním. Ale stále z nás zůstává nejneschopnějším. Prostě ho štve, že je Naoki schopnější a to nesrovnatelně." Vysvětlí to Hisao a znovu se rozhlédne rušnou uličkou. Tamiko nic podivného necítí. Tady ani v okolí. Uniká jí snad něco?
"Cítíš něco?" zeptá se, aby se ujistila, že není sama kdo nic nepostřehl.
"Ne. Krom rybiny." Hodí nečitelným pohledem po regálu s čerstvě zabitými rybami. Tamiko nakrčí nos, páchnou fakt hnusně. Otočí se na místě a zmizí ve vedlejší uličce. Za sebou zaslechne, že ji Hisao následuje.

Hisao už prohlédl téměř celou vesnici. Teď zrovna se setká znovu s Tamiko na jedné ze střech.
"Zachytila jsi něco?"
"Ne. Nic divného, ani v okolí. Všechno se zdá být v pořádku." Pokrčí děvče rameny a zadívá se shora na klikaté uličky pod sebou.
"Třeba se to Taikimu jenom zdálo." Napadne Hisaa, ale nezdá se mu to příliš pravděpodobné. V cítění nepřítelovy aury je dobrý. Z přemýšlení ho vytrhne vzdálený výkřik.
"Šlo to z lesa." Vyhrkne Tamiko a rozběhne se po střechách k lesu. Hisao ji doběhne a prudce zastaví před tlustým vykotlaným stromem.
"Kudy teď?" zamyslí se nahlas, ale děvče už zná odpověď. Následuje ji a po chvilce už také cítí slabou démonovu auru. Zrychlí a zastaví se až na místě, kde jsou stromy pocákané něčí krví.
"Támhle…" ukáže děvče na něco na zemi. "To je Taiki." Vydechne a oba přejdou až k tělu. Ve změti krve a rozsápaného masa téměř nelze poznat, že to bývalo člověkem. Ale… něco mu chybí.
"Jestli hledáš hlavu… je támhle." Zaslechne za sebou známí hlas hubeného chlapce s černými rozcuchanými vlasy. Otočí se na něj. Tváří se nezaujatě, jako by se nic nedělo, nebo spíš… jako by se ho to vůbec netýkalo. Rukou ukáže na místo někde za nimi. Na silné větvi stromu je tam nabodnutá Taikiho hlava. Kusy masa má odřezané a visící ze zbytku obličeje, Vlasy zacuchané, slepené krví, která ještě ani nestačila zaschnout.
"C-co se stalo?" dostane ze sebe Tamiko roztřeseně.
"Nevím. Slyšel jsem výkřik tak jsem šel za ním, ale ten démon už tu nebyl." Odpoví Naoki s děsivým klidem, jako by Taikiho smrt nic neznamenala.
"Tys ho zabil!" vykřikne Tamiko hystericky.
"Proč bych měl?" odvětí chlapec a probodne ji chladnýma očima.
"Protože jsi ho nesnášel! Proto!"
"Kdybych ho chtěl zabít, nepachtil bych se s tím tolik." Opáčí a rozhlédne se po okolí. "Radši bysme se měli zajímat, kde je to teď."
"Ve vesnici to není. To bysme si toho všimly." Odvětí Hisao, ale Naoki vypadá jako by ho vůbec neposlouchal. Prostě se dál jakože rozhlíží po okolí. Nechal Taikiho schválně umřít. Na to by dal Hisao ruku do ohně. Ví moc dobře, že Naoki dokáže vycítit jakoukoli nepřítelovu auru na hodně velkou vzdálenost. Už teď zná přesně místo kde ten démon je. Předstírá, že to neví, aby se neprozradil. Hisao se rozhodne nenadávat mu za to před plačící Tamiko. Způsobilo by to jen problémy. Radši si to s ním vyřídí sám později.
"Naoki…" osloví ho, aby mu tak dal najevo, že tady nehodlá jen dál stát a rozhlížet se. Černovlasý chlapec zřejmě jeho myšlenky už dávno odhadl. Mírně přikývne a hned udá směr kudy se rozběhne. Ostatní ho rychle následují.
"A co Taiki? To ho tam jen tak necháme?" křikne najednou Tamiko a zastaví.
"Běžte ho sklidit. Já to zvládnu sám. Sejdeme se ve vile." Odpoví rychle Naoki a zmizí mezi stromy.
"Pojď." Kývne na červenovlásku a za ruku ji rychlým krokem dovede zpátky k Taikimu.
"Jak ho chceš odnést?" zeptá se děvče bezradně a očima šmátrá po kusech masa a oblečení všude kolem.
"Donesu něco, počkej tady." Rozhodne Hisao po chvilce zamyšlení a rychle odběhne do vesnice. Vrátí se co nejdříve s velkým kusem prostěradla. Zabalí do něj všechny části, které najdou a spolu s hlavou je svážou a odnesou připravit na pohřeb…

Kapitola 29.

8. října 2008 v 16:28 | Kira-chan |  Vězeň s královskou krví
POSLEDNÍ!!! Tak je to tady... zazvonil zvonec a pohádky je konec. Ano mí drazí, finito končíme. Tahle povídka se mi moc líbila a psala jsem ji ráda, ale je čas to ukončit, leč se mi bude stýskat. Q_Q
Poslední část věnuji Elo-chan, Ni-chan a Hiroko von Rabersdorf protože mi tak pravidelně komentují kapitoly. ^.^ Takže děkuju a tady to máte ;))

* * *

Flavian se posadí k oknu s hrnkem teplého čaje. Bolestivé rozmrzání rukou už mají za sebou a teď se snaží prohřát prokřehlé těla v teplu pokoje.
Venku se už pomalu snáší soumrak. Blonďáček pozoruje třpytivou vrstvu sněhu na okenní římse za sklem. Schválně pohybuje mírně hlavou, aby se sníh v posledních slunečních paprscích třpytil co nejvíc. Venku zase začne chumelit a bílé vločky září narůstající tmou. Nevzpomíná si kdy naposledy tohle viděl. Vlastně si na své dětství nevzpomíná skoro vůbec. Pamatuje si jen několik chvil, zážitků, ale nevybavuje si pořádně ani osoby, které znal. Jejich chování ano, ale na tváře už si nevzpomíná. Pochybuje, že by je vůbec poznal, kdyby je teď potkal.
Klapnutí dveří ho vytrhne z myšlenek, ale neotočí se. Ví, kdo vešel. Dotyčný si stoupne vedle něj a rukou jemně začne laskat světlé stále ještě vlhké vlasy. Nic neříká. Jak to, že si takhle rozumí, i když spolu mluví tak málo? Ví o sobě všechno co potřebují vědět… teď by řeč byla asi stejně zbytečná…
Erick si nakloní k sobě chlapcův obličej a mírně mu zvrátí hlavu dozadu. Sám se skloní k jemnému polibku. Flavian mu ho až s přílišnou naléhavostí oplatí. Jako by se bál, že je to naposled. Důvodem však byly náhlé vzpomínky na minulost a emoce vyvolané zoufalou touhou po nalezeném klidu, který mu dává jedině on. Ví, že to Erick vycítí a je připravený na jeho pátravý pohled. Stane se jak předpokládal.
"Děje se něco, nebo mi to tak jen přišlo?" zašeptá jako by se bál prolomit to klidné ticho. Sametový hlas ho pohladí po tváři líp, než kterýkoli dotek.
"Ne, nic." Odpoví, protože pravý důvod už mu Erick beztak vyčetl z očí. Černovlasý mladík ho donutí šoupnout se na židli tak, aby si na ni mohl sednout sám a posadit si ho na klín. Blonďáček se s klidným úsměvem nechá utěšovat v hřejivém objetí. Erickovi paže ho jemně a přesto pevně drží, aby nespadl a sedělo se mu co nejpohodlněji. Přitom rukou zabloudí do princových vlasů, aby je mohl zlehka pročesávat prsty a hladit ho tak něžně po hlavě. Jak jen může vědět, že je mu to tak příjemné? Proč si ho vždycky takhle podmaní? Cítí se naprosto odevzdaně těm dotekům. Tváří se opatrně otře o Erickovu hruď, kde si následně hraje způsobem, že
prsty přejíždí po tenké látce obepnuté kolem štíhlé pevné postavy.
Vtom si na něco vzpomene a s rukou stále přitisknutou na Erickově hrudi mu vzhlédne do něžných tmavých očí. Kdoví jak si všimne, že se v nich odráží plamen z krbu opodál, ale rychle zamrká, aby nezapomněl.
"Slíbil jsi mi, že mě naučíš tančit." Řekne a nakloní hlavu mírně na bok v očekávání nějaké reakce na svou poznámku, tou je zatím jen nakrčení obočí.
"Hm… klidně." odpoví nijak nadšeně.
"Nechceš." Zkonstatuje to Flavian stručně.
"Nerad tančím." Odsekne Erick a uhne pohledem někam za jeho pravé rameno. Flavian ale ví, jak dostat co chce. Přikývne jakože rozumí a sleze z něj zpátky na zem. Přitom si neodpustí mu věnovat lehce ublížený pohled. Pomalým krokem zamíří ven z místnosti. Už mezi dveřmi zaslechne za sebou hluboké povzdechnutí. Sám pro sebe se usměje. Zase vyhrál. Neprojde ani na konec chodby a dveře Erickova pokoje už jsou znovu otevřené.
"Počkej, kam jdeš?" zaslechne za sebou. Otočí se a se zmateným výrazem se na něj zadívá aniž by měl v úmyslu jeho otázku zodpovědět. Nechá černovlasého mladíka přejít až k němu a tázavě vzhlédne do bledého obličeje čímž obrátí jeho otázku proti němu samému.
"Naučím tě to." Prohlásí Erick poraženě a naštvaně zároveň.
"Nechci. Otravovalo by tě to." Opáčí Flavian. Erick se zatváří nešťastně.
"Ne, já… ne, že by se mi kdoví jak chtělo… ale…" neví jak dál.
"Ale co?" rozhodne se ho dál trápit blonďáček.
"Jestli ti to udělá radost, tak tě to naučím rád." Řekne Erick a skousne si nervózně ret.
"Hned?" rozzáří se chlapec okamžitě a Erick s lehkým protočením očí přikývne. To už ho princ drží pevně za zápěstí a utíká s ním po schodech do sálu. Zastaví se až uprostřed neosvětlené velké místnosti. Rozléhá se tu každý krok. Erick se vymaní z jeho sevření a rozžehne pár loučí, aby trochu viděli. Flavian na něj počká uprostřed parketu s očekáváním v očích.
Erick se vrátí a usměje se.
"Budeš holka." Oznámí mu černovlasý chlapec.
"Co?"
"Slyšel jsi." usměje se Erick s vítězným pohledem. Flavian nakrčí nos, ale pak nad tím mávne rukou a souhlasí.
"Dobře. Tuhle ruku dej sem a touhle se budeme držet." Okazuje mu Erick správné držení a potom mu začne vysvětlovat kroky. Flavian se co chvíli dívá na Erickovy nohy a snaží se chodit tak jak má. Nutno podotknout, že se vůbec nedaří.
"Nekoukej na zem, ale dívej se mi přes rameno." Napomene ho snad posté Erick.
"To nejde." Zaúpí chlapec nešťastně a po několikáté mu šlápne na nohu. "Promiň."
"Neomlouvej se pořád." Zasměje se Erick a začne s ním zase od začátku. Konečně se jim po půl hodině podaří chytit rytmus a Flavian se naučí kroky.
Blonďáček se zaposlouchá do pravidelného rytmus rozléhajících se kroků a nechá se vést Erickem v potemnělé místnosti. Otočí se a vrátí se zpátky do základního držení, pár kroků doprava zpátky a znova to samé. Musí se smát pokaždé, když Erickovi šlápne na nohu. Což je celkem často. Začnou spolu poskakovat po parketu a točit se jak se jim zachce. Je divné, že Erick nerad tančí, protože mu to jde dost dobře. Znovu s Flavianem otočí a Přitáhne si ho do náruče. Chlapci je jasné, že tohle žádný oficiální tanec už není. Erick ho chytne za pas a vyzvedne ho do vzduchu. Flavian se k němu přitiskne, zatímco černovlasý mladík se s otočí kolem své osy a skloní se, aby chlapec mohl znovu cítit zem pod nohama. Ale nepustí ho ze svého sevření. Princ mu stačil obtočit ruce kolem krku. S obličejem ponořeným do černých vlasů opatrně vdechuje jejich nádhernou vůni. Erick se ho zřejmě nechce jen tak zbavit, protože si ho vyzvedne do náručí a sotva se chlapec trochu vzdálí obličejem, přitiskne se k měkkým rtům a přitáhne si drobné princovo tělo ještě blíž. Flavian mu bez váhání polibek oplatí se vší něžností, jakou je schopen…

* * *

Louče na stěnách vrhají dlouhé stíny na vše na parketu. Venku je hluboká noc a nikde nic co by je mohlo vyrušit. Za okny padá sníh třpytící se v záři pouličních lamp.
Ačkoli s to zdá nemožné… opravdu našli vysvobození, každý ze svého vězení, štěstí, světlo a lásku a vše obsažené jen v té druhé osobě… Po letech beznaděje si jich všimlo štěstí, když procházelo kolem a dalo jim vše ve chvíli kdy neměli nic. A co víc… nikdo už jim to světlo nevezme. Mají věčnost a mají jeden druhého… možná je to jen sen… ale něco uvnitř nich je pevně přesvědčeno, že pokud to přece jen je sen, pak se z něj stejně už nikdy neprobudí, protože sen by nebyl tak nádherný a pak už se tomu vyrovná snad jen nebe a to je navždy…

…Konec…

Kapitola 28.

7. října 2008 v 16:02 | Kira-chan |  Vězeň s královskou krví
Ufufufuf... stihla jsem to. Že jste to vy, vrhla jsem se na psaní ještě teď, ale už vážně budu muset jít, takže tady máte další kapču a jak to bude s pokráčem ještě uvidíme... :)) abych byla upřímná... slibovaná scénka s tančením tu ještě není, ale bude v příští kapitole, která by zároveň mohla být i poslední... Tak zatím se mějte papa. ^.^


Erick se probudí do chladného zimního rána. Poslední doba pro něj byla nejnádhernější částí v celém životě. Plná něžných doteků a konejšivé přítomnosti milovaného prince. Občas ještě přichází pozvánky na večírky a oslavy, ale nejen že je odmítá. Začátkem zimy je dokonce začal úplně ignorovat. Už mu nezáleží na tom, co si o něm ostatní vykládají. Mají svůj soukromí malý ráj, sehraný rytmus života a jsou tak spokojení. O co víc, jsou tak spokojení oba. Hraběnka jim je jejich jedinou přítelkyní, kterou neopomíjí navštěvovat každý víkend, kdy přespí v jednom z jejích pokojů a poslouchají novinky ze společnosti. Kdoví odkud ty informace bere, když nikam nechodí. Ale mají alespoň přehled.
Erick se posadí na posteli a něžně se usměje na spícího blonďáčka. Kdyby jen tušil jak je rozkošný… Shýbne se k jemnému polibku do vlasů a vstane. Potichu přejde k oknu, aby se podíval jak je venku. Chtěli jít dneska do lesa, ale jestli večer pršelo, tak plánovaná vycházka padne.
Odhrne trochu závěs a setká se s výhledem na ulici lehce zaprášenou prvním sněhem. Je začátek prosince… asi to mohl čekat, ale stejně ho to překvapilo. Je neuvěřitelné, jak ten čas letí. Naštěstí pro ně to nic neznamená. Z pohledu ven mu přeběhne mráz po zádech, jako by venku stál sám. Vypadá to, že fouká mírný vítr. Chvíli tak stojí a sleduje zachumlané postavičky na ulici, než za sebou zaslechne muchlání peřin. Otočí se na drobného chlapce a popřeje mu dobré poledne. Večer trochu ponocovali a tak si spánek vynahradili ráno.
Upřou se na něj okamžitě zářivé modré oči. Chlapec vypadá, že ho nevnímá. Energicky vyskočí z postele a prudce odtáhne závěs na stranu, aby líp viděl ven. Oči mu přitom září úžasem. Erickovi chvíli trvá, něž mu dojde, že tohle je vlastně první sníh, který vidí od doby, co ho uvěznili. Obejde prince za jeho záda a přivine ho k sobě. Nakloní hlavu na stranu, aby mu mohl šeptat do ouška.
"Líbí?" přičichne si nenápadně ke světlým pramínkům. Flavian se na něj otočí svým kouzelným pohledem a místo odpovědi se krátce zlehka přitiskne k Erickovým rtům.Není potřeba, aby dál něco říkal. Erick nechá špičky jejich nosů, aby se o sebe zlehka otřely, než se jejich obličeje znovu vzdálí. Chvíli si zasněně hledí do očí. Není kam spěchat… mají tolik času, kolik si budou přát.
Flavian se zlehka vymaní z jeho obětí a převleče se. Černovlasý mladík ho následuje.
"Půjdeme ven?" zeptá se Flavian se skrytou prosbou v očích. Nemohl by mu to odepřít, ani kdyby chtěl.
"To víš, že jo. Chtěli jsme přece do lesa." Připomene mu Erick procházku, kterou si včera vymysleli při šachové partii.
"Bezva!" zavýskne blonďáček a rozzáří se jako škrknutá sirka. "Hned?"
"Klidně ty nedočkavče." Zasměje se Erick a natáhne se na věšák pro kabáty a šály. Flavian mezitím začne vytahovat ze šuplíku rukavice.
Zanedlouho už oba odchází. Venku je pěkná zima a fouká studený vítr, který je štípe do tváří. To ale Flavianovi nijak nevadí. Rukama prohrabuje každý cár usazeného sněhu a tváří se přitom jako by to bylo kdovíjak úžasné. Možná… ale určitě ne tak úžasné, jako princ sám.
"Nech už toho… budeš mít úplně mokré rukavice." Napomene ho Erick i když sám ví, že to nemá smysl. Schválně chytne jednu jeho ruku a přiloží si mokrou rukavici na tvář.
"No… jako bych to neříkal. Už je máš úplně mokrý." Zahraje naoko, že se naštval a táhne ho zpátky směrem k domu.
"Počkej! Kam jdeme? Domů? Ne, ne prosím, já můžu být i bez nich… už na to nebudu sahat, vážně ne… prosím, nechoďme ještě." Žadoní nešťastně cestou zpátky ulicí. Erick má sto chutí se otočit a prozradit mu, že domů nejdou, ale neudělá to. Místo toho přejde cestičku k domu bez povšimnutí a míří ulicí dál. Cítí na sobě zřetelně chlapcův překvapený a zmatený pohled.
"Kam jdeme?" zeptá se o poznání klidněji a zvědavěji.
"Do města." Odpoví Erick a trochu zpomalí.
"Proč?" nechápe chlapec.
"Koupím ti nové rukavice. Ty moje ti stejně byly moc velké." Usměje se na vysvětlenou a Flavian mu úsměv oplatí s úšklebkem, který má zřejmě znamenat výčitku, za to jak ho před chvílí potrápil. Erick se tomu zlehka zasměje a zahne do ulice na náměstí. Několik kolemjdoucích si všimne, že se drží za ruce a věnuje jim zvláštní pohled, ostatně jako pokaždé… Erick to jako vždy přejde bez poznámek a v očích prince existují jen dvě osoby a to on a hraběnka, což znamená, že ani jemu jejich hloupé pohledy nevadí.
Erick zahne do obchůdku s oblečením. V prodejně je rozestavěno několik tyčí, na nichž jsou zavěšeny spousty různých oděvů. Není to nijak velký obchůdek, ale je tu celkem dobrý levný výběr pro chudší vrstvy. Erick si většinou všechno nechává šít na míru, ale kvůli obyčejným rukavicím není potřeba volat švadlenu.
Přejdou až k malému pultu v zadní části prodejny a hubená žena středních let jim hned začne nabízet z několika různých pletených rukavic, jež se beztak liší jen vzorkem a barvou. Flavian si vybere jemný vzorek tmavě modrých rukaviček, které mu přesně padnou. Erick jí o něco víc, než řekne a s Flavianem zavěšeným kolem ruky zamíří zpátky.
Venku zpomalí a v klidu prochází náměstí zpátky do ulic. Erick zahlédne dvě šlechtičny, z nichž jedna je náhodou Lady Adaline. Předstírá, že si jich nevšiml a vtáhne blonďáčka do boční uličky.
Prokličkují mezi domky až k lesu. Už v té chvíli jsou dost promrzlý, ale nevšímají si toho. Než se sem stihli vymotat, začala pořádná chumelenice a oba teď se smíchem chytají na jazyk sněhové vločky. Což není nic těžkého díky vysoké hustotě padajících vloček.
Erick zakloní hlavu a zavře oči, aby mu do nich nesněžilo, což se mu už po chvíli vymstí nárazem do stromu. S polekaným výkřikem sebou hodí na menší sněhovou vrstvu na zem. Flavian, který to celé pozoroval se teď začne škodolibě smát a ještě si na něj ukazovat prstem. To už Erick nasadí uražený výraz a stáhne ho za kabát k sobě. Blonďáček vykřikne leknutím, ale vteřinu na to už leží na Erickovi a zase se začne smát. Přitom nenápadně vezme do ruky kus sněhu, čehož si Erick nevšimne, dokud mu nepřistane za krkem. S výkřikem se začne ošívat, jako by ho na nože brali a okamžitě sáhne po odplatě. Na zádech cítí stékat studené pramínky vody, což ho nutí se občas zkroutit do roztodivných pozic. Ale nezabrání mu to v rozpoutání sněhové války. Ani to nevypadalo, že toho tolik napadalo. Ale je možné, že městě už sníh lidé zametli a proto je ho takový nános jen tady. Flavian dostane přímí zásah do obličeje a smeknou se mu nohy, takže spadne na zem na čtyři zády k němu. Chvíli se nezvedá a Ericka zaplaví výčitky.
"Není ti nic? Promiň… nechtěl jsem…" přiblíží se až k němu a natáhne ruku, aby ho k sobě otočil čelem. Snad mu neublížil. Chlapec se bleskově otočí a hodí mu do obličeje kupu sněhu. Okamžitě se rozesměje a Erick prudce zalituje svých nedávných výčitek.
"To byl podraz!" zaprotestuje a povalí chlapce na zem. Přitom si dá záležet, aby mu vlasy dostatečně vyválel ve sněhu.
"Neee! Nech toho!" směje se princ a pokouší se ho marně odstrčit.
Postrkují se tam tak dlouho dokud nepřestanou cítit prsty i na nohách, což je jasné znamení jít domů…

Kam dál